Pataňdžaliho svatá čtveřice

Život není cool. I když... Vlastně je.  Často je to obrovská jízda, panoptikum lidí, situací a emocí, kolotoč psychedelie, nadějí, zklamání, obnovené chuti žít: a přesto něco v pozadí pořád šeptá: "N e n í  t o  t a k c o o l . . ."

Všechna trápení, která jsme zažili, jsou pryč. Ta, která zažíváme teď, jsou produktem našich minulých činů a nezbývá nám o mnoho víc, než jim čelit se ctí. Jediný výsek skutečnosti, který je jistým způsobem opravdu "v našich rukách", je budoucnost. Naše minulé činy určily naši přítomnost, ty přítomné zase dají směr naší budoucnosti. Základním cílem praxe jógy je vyhnout se nepříjemnostem, které nás teprve čekají (YS II.16). Vůbec nejde o to je obejít nebo přehlížet, ale vytvořit takové prostředí, takovou půdu, ze které nebudou schopny vyrůst. Frustrace budoucnosti (dukham anágatam) je výchozím předmětem zájmu jógy (héja) - tím, čemu je třeba předejít. Ale jak na to? ptají se tradiční komentátoři Jógasúter. Jak zabránit frustraci, stresu, který ještě ani neexistuje, aby nás zaplavil? A není to vlastně jen pesimistická autosugesce? Co když už odteď bude všechno konečně jenom super? Well... Dream on.

Pro ty, kteří raději čelí skutečnosti přímo, aniž by se snažili něco přehlížet, nabízí Pataňdžali čtyřčlenné schéma, ne nepodobné čtyřem ušlechtilým pravdám klasického buddhismu:

1) HÉJA: Prvním krokem je tedy vědět, co chceme (nebo spíš nechceme - YS II.16). Trápení, frustraci, honění se za prázdnými sny. Samsáru.

2) HÉTU: Hned poté následuje nutně důkladný průzkum terénu, zkoumání příčin potenciálního budoucího neštěstí. Na vůbec nejjemnější úrovni se jí nakonec ukáže být naše primitivní (to jest: prvotní, od lat. primus - první) tendence ztotožňovat to, co vidíme a zažíváme, s purušou (YS II.17). Pomíjivé považujeme za věčné, neprospěšné za prospěšné, zasviněné za čisté. Proč? Protože špatně vidíme. Anebo máme nasazené brýle, které křiví realitu: tu růžové, které přehlížejí všechno utrpení a bolest světa, tu černé, pesimistické, neschopné připustit, že lidem ještě zbývá naděje, že všichni jsou v jádru dobří, přestože si to neuvědomují. To je avidjá, příčina falešného ztotožnění puruši a prakriti (YS II.24). Jenže to, co vidíme, není tím, kdo vidí: bez puruši, bez pozorovatele-svědka, by naše smysly nebyly schopné samy o sobě zachytit nic. Puruša vy-světluje, vy- a pro-svěcuje mechanické nástroje smyslového vnímání, vdechává jim život, inspiruje (od in-spirare, v-dechovat) k aktivitě. To, co vidíš, je kino pro purušu (YS II.21). Kino, které inspiruje buď k dalšímu sledování (bhóga) nebo k touze opustit ho, vykročit z obrazu (apavarga), uvědomit si, že nejsme účastníky filmu, ale jeho diváky (YS II.18).

3) HÁNA: Jóga je oddělením puruši od prakriti. Jedině když připustíme rozdíly a uvědomíme si tajemnou nemožnost zcela pochopit druhého, začne teprve utváření skutečného vztahu, který se neodehrává ve vysněné jednotě, ale přiznané, respektované odlišnosti. 

Já nejsem Bůh. Když advaitinové tvrdí: "Já jsem Brahma", nemyslí tím, že by doopravdy byli zcela neproblematicky, tak jak právě jsou, Bohem, bez starostí, bez bolesti, bez chyb. Ve své základní podstatě, na úrovni puruši, jsme opravdu všichni nějakým způsobem niterně spojení s íšvarou. Naše tělesnost a bytí ve světě je ovšem založeno na dualitě, na ne-stejnosti. Předpokládá oddělenost, odlišnost: jedině ty totiž umožňují vznik jakéhokoliv vztahu. Zlaté pravidlo by v józe znělo: "Netvrď, že jsi Bůh, dokud se jím opravdu nestaneš. Všechny další afirmace pak už ztratí smysl."

4) UPÁJA: A konečně metody, které jsou největší devizou celé jógy. Jakkoliv může být samotná jógová filosofie, soteriologie a teologie schematická a nepropracovaná, poslouží dobře svému účelu, pokud si uvědomíme, že představuje jen pracovní hypotézu, na jejímž základě je možné začít konkrétně praktikovat. Co je běžný, nereflektovaný život? Dukha. Co je její příčinou? Chybné, rozvolněné chápání puruši a prakriti, avidjá. Odstranění této nevědomosti je cílem jógy a podmínkou vhledu do podstaty puruši. Co k němu vede? Aplikování metody (upája) - rozlišovací moudrosti, vivéka-khjáti (YS II.26), která odstraňuje závoj nevědomosti tak dlouho a trpělivě, dokud úplně neopadne. V tu chvíli je třeba vzdát se i samotné moudrosti a nechat světlo (sattvu) puruši, které jsme objevili (očištěním od radžasu a tamasu), zářit samo od sebe.

Nakonec ještě drobná a přeci ta vůbec nejdůležitější otázka: jak v člověku vyvstane tahle kouzelná rozlišovací schopnost? Jak v sobě objeví moudrost, která jasně vidí, jak se věci mají? Hádejte dvakrát - a náhodou to určitě nebude.

Jedině praxí (anušthána) aštánga (ašta - osm, ánga - člen, část úd) jógy.

A o té zase příště.