DHÁRANÁ - SOUSTŘEDĚNÍ MYSLI

Co je to soustředění mysli? Sou-střednost, postupné, krouživé směřování do středu, do stavu kon-centrace, zahuštění proudu mysli do jediného bodu, bindu, do okamžiku jasnosti, ekágraty (YS III.11-13). Zatímco dháraná je ještě kroužení, tedy pohyb k této jednobodovosti, aktivita, úsilí (jatna), dhjána, spontánní meditace, která z dhárany vychází, je už mnohem spíš pouhým spočíváním, splýváním, udržováním vyrovnané bdělé pozornosti, která se pomalu a postupně rozpouští do svého středu, do objektu soustředění (viz článek o ANTARANGA SÁDHANĚ). 

Než se ale do takového spontánního meditativního stavu dostaneme, je třeba naordinovat si pravidelnou, konkrétní praxi. Jak se ale dostat ke správným instrukcím ke cvičení soustředění?

Nejlepší je najít si učitele v tradici, která vám bude nejvíc vyhovovat. Tradiční buddhisté se soustředí na praxi zklidnění a pozornosti (samathá a vipassaná, např. http://bhavana.cz), tantrické tradice pracují s vizualizacemi čaker a pestrobarevných energetických aspektů božstev (buddhistická tantra, vadžrajána, v ČR např. www.samtentse.cz, www.dzogchen.cz), hathajógové texty učí mimo jiné koncentraci na jednotlivé elementy s cílem jejich ovládnutí (viz např. Gheranda Samhita a Shiva Samhita v překladech Jamese Mallinsona), gaudija vaišnavové, na Západě bohužel vnímaní jen skrze nejvýraznější hnutí Hare Krišna, opakují svou mahámantru (nejlepší zdroj pro zájemce o detaily k uctívání Krišny je blog Jagadananda Dase) a třeba východní křesťané zase podobným způsobem ustalují mysl "mantrou" tzv. Ježíšovy modlitby. Objektů/bodů soustředění, které dháraná vyžaduje, je nekonečně mnoho. Jde jen o to vybrat si ten (osobně) nejvhodnější a setrvat u něj - právě s tím může a měl by pomoci dobrý učitel.

Nejde o to jaký objekt volíme, ale že volíme právě ten, jediný, stabilní, u nějž mysl podržujeme až do konce praxe (YS I.32). Základní pravidlo přitom zní: 1) jeden objekt nikdy není lepší než druhý 2) pro každého je lepší jiný konkrétní objekt. Co to tedy vposled znamená? Že objektem může být Krišna, afirmace nebo mantra, stejně tak ale i volejbal, plácání hrnků z hlíny, sledování filmu nebo sex. Poslední, extrémně důležité, pravidlo 3) přitom zní: čím sattvičtější objekt, tím menší riziko připoutání se k němu a o to větší šance uskutečnit ho jako zcela přesažný. Co znamená "sattvický" objekt? (YS 1.37) Je to ta věc, představa, myšlenka či aktivita (to jsou koneckonců 4 hlavní skupiny možných 'objektů'), která je svou projevenou, smysly zachytitelnou podstatou nejbližší konečnému (respektive prvotnímu) stavu balancu, vyrovnanosti (sámja avasthá). Svatý obrázek Krišny je tak teoreticky sattvičtější, než ultimátní zápasy, obojím se dá ale dojít k témuž nejzazšímu. Nejsattvičtějším objektem by pak byl Bůh, brahma, Absolutno, cokoliv, co pro konceptuální mysl představuje naprostou transcendenci, překročení konceptů.

(ANTARANGA SÁDHANA)

 Jak dlouho se dháraně věnovat? Jako u všech jógických cvičení platí i zde Pataňdžaliho poučka z první kapitoly Jógasúter (YS I.14): 

   1/ dlouho (dírgha-kála) 

   2/ pravidelně, bez přerušení (nairantarja) 

   3/ s nadšením a důvěrou v praxi (satkára) 

 Šrí T. Krišnamáčárja říkával, že ve cvičení je třeba pokračovat až do smrti: nikdy si totiž nemůžeme být jistí, že jsme dosáhli úrovně, na které můžeme v úsilí polevit. A i kdybychom už náhodou byli osvícení, trocha toho cvičení navíc nám koneckonců nemůže nijak uškodit. Původní perspektiva Jógasúter je přitom ještě širší: dírgha-kála (doslova: dlouhý-čas) totiž neznamená ani týden, ani rok, dokonce ani Krišnamáčárjův výše zmíněný celý život - praktikovat "dlouho" znamená v indickém pojetí jednoduše: praktikovat několik životů. A to životů spíš více, než méně. 

 V biografiích mnoha světců a mudrců se dočteme, že jejich vyrovnaný stav mysli byl produktem mnohdy stovek předchozích životů, zasvěcených přísné praxi. Zda to pro nás na Západě, zakotveném v judeo-křesťanské abrahámovské tradici, bude spíše povzbuzení k praxi, nebo naopak zpráva trochu děsivá, nechám na uvážení každého z vás. Na každý pád se nám chce říct jediné: i když je cílem jógy samádhi, náš současný zblblý stav těla a mysli vyžaduje, abychom ho neustále zásobovali prospěšnými dojmy v podobě meditačního návyku a nahradili jimi naše přirozené tendence k roztržitosti, připoutanosti, stěžování si a nepozornosti. 

 Nemusí přitom jít o žádné veliké výkony! 

 Bohatě postačí, když si pro začátek každé ráno hned po probuzení a vykonání nutné potřeby na chvíli sedneme na zem do pohodlné pozice (nejlepší je vyhradit si na to doma konkrétní místo, které nebudeme měnit), dáme si prostor k uvolnění a bez předsudků a posuzování nebo touhy něčeho dosáhnout budeme pozorovat, co se v nás odehrává, aniž bychom se to pokoušeli měnit. 5-10 minut pro začátek (a ten může trvat klidně léta, není kam spěchat!) bohatě postačí. 

 Klíčem k úspěchu je pravidelnost (nairantarja). Každý den po malých kouscích po zbytek života je lepší, než týden intenzivně a nakonec dalších 50 let nic. 

 Dháraná je prvním krokem k udržení mysli na jednom místě tak, aby v nás postupně vyvstalo jasné vědomí svědka - buddhi (YS IV.22). To je ta nejjasnější část naší mysli, část, která má v sobě potenciál vidět čistě, bez předsudků, představ a konceptů. Je to jedině skrze toto napojení na sattvické buddhi, jak může jógí dojít až k tomu, co je i mimo tohoto svědka, co je Svědkem s velkým S: purušou.

 Tím, že dokážeme udržet mysl na jednom místě, ustalujeme rozbouřená smyslová vědomí a umožňujeme tak světlu intelektu-buddhi ukázat nám, jak se věci mají. Přesně takový je i význam drišti, které známe z a používáme v ásanové praxi - ale o tom zase až někdy příště. 

 Prozatím postačí uvědomit si, že dháraná není jen nějakým tajemným, nesmyslným termínem z pohádkových spisů, ale technickým označením praxe, která je na cestě každého jógí a jóginí naprosto nepostradatelnou. Až od tohoto bodu bude potom možné začít rozvíjet naše pochopení jógových meditačních praxí na hlubší, jemnější a osobnější úrovni. 

Peace.