ANTARANGA SÁDHANA

Vjása, komentátor a podle některých i samotný autor Jógasúter, říká v reakci na první sútru: 

"Jóga je samádhi." 

Co je ale samotné samádhi?

Samádhi znamená jednoduše tolik, že se člověk nakonec stane tím, co mu zůstane jako středobod po distanci od ostatního (pratjáhára), soustředění na něj (dháraná) a spočívání v něm (dhjána). Viz YS 1.41.

V pratjáháře ještě vězí nejistota ohledně objektu koncentrace: víme, co nechceme, stahujeme se dovnitř, uschopňujeme se, disponujeme, (v tom se podobá epoché a fenomenologické redukci německých fenomenologů) ale ještě aktivně nevstupujeme do kontaktu se samotným předmětem. Jako sochař odtesává kusy mramoru, aby se mu pod rukama teprve vynořilo to, co hledá, tak se pratjáhárou zbavujeme zbytečného (tj. nánosu smyslových vjemů a představ), abychom se dostali k podstatnému, a sice k objektu pro mysl. To, co tedy zůstane po pratjáháře, je samotná mysl. V dháraně tuto mysl kontaktujeme se zvoleným předmětem, tj. dáváme rozlehlému potenciálu mysli tvar, formu. Pro advaitina je jím např. myšlenka "Já jsem To", pro bhakti-jógina fyzická podoba Krišny, pro následovníka rádža-jógy je to samotná mysl, kterou se snaží zkoumat nahou, bez vykonstruovaných obsahů (a právě toto zkoumání se mu nakonec stává objektem dhárany). V dhjáně je již vytvořeno mezi praktikujícím a objektem silné pouto, vztah. Začíná odhlížet od konkrétních charakteristik a postupně chápe, že jeho vybraný objekt je jen zástupným symbolem Absolutna, stává se mu vstupním symbolem pro pochopení plnosti existence. V samádhi potom nahlížíme objekt jako dveře, jimiž procházíme do plnosti, v dhjáně pouze zahlédané, ale neaktualizované. "Stáváme se objektem" v tom smyslu, že pozbýváme vlastních konceptuálních charakteristik (pouze co se týče mysli; naše tělo zůstává zachováno a vpodstatě nezměněno) a tak, jako objekt "je právě tím, čím je", stáváme se i my "právě tím, čím jsme" a ničím jiným. I v takovém stavu v nás ovšem neustále zůstává základní touha po existenci, pocit jáství, byť holotropního, všehomírného, kosmického. To je sampradžňáta samádhi (YS I.17, .....) . Asampradžňáta samádhi pak není "nějakým jiným" samádhi, není dalším modem vedle předchozího; je něčím naprosto odlišným, právě tím nepopsatelným, nepopsatelně prostým, nekomplikovaným, blízkým, všeprostupujícím. Nelze jej zachytit, protože jím sami jsme a nemůže se nám tedy stát objektem. Už mluvit o něm je nesmysl a kdykoliv si myslíme, že ho už máme, můžeme si být jistí, že nám právě proklouzlo mezi prsty.

Vraťme se ale ještě naposledy k 'objektu', který nás provází celou praxí. Nejde o to jaký objekt volíme, ale že volíme právě ten, jediný, stabilní, u nějž mysl podržujeme až do konce praxe (YS I.32). Základní pravidlo přitom zní: 1) jeden objekt nikdy není lepší než druhý 2) pro každého je lepší jiný konkrétní objekt. Co to tedy vposled znamená? Že objektem může být Krišna, afirmace nebo mantra, stejně tak ale i volejbal, plácání hrnků z hlíny, sledování filmu nebo sex. Poslední, extrémně důležité, pravidlo 3) přitom zní: čím sattvičtější objekt, tím menší riziko připoutání se k němu a o to větší šance uskutečnit ho jako zcela přesažný. Co znamená "sattvický" objekt? (YS 1.37) Je to ta věc, představa, myšlenka či aktivita (to jsou koneckonců 4 hlavní skupiny možných 'objektů'), která je svou projevenou, smysly zachytitelnou podstatou nejbližší konečnému (respektive prvotnímu) stavu balancu, vyrovnanosti (sámya avasthá) Svatý obrázek Krišny je tak teoreticky sattvičtější, než ultimátní zápasy, obojím se dá ale dojít k témuž nejzazšímu. Nejsattvičtějším objektem by pak byl Bůh, brahma, Absolutno, cokoliv, co pro konceptuální mysl představuje naprostou transcendenci, překročení konceptů.

Abychom se ale vrátili od abstrakcí pokročilejších úrovní k základům vlastní praxe - zlaté a vždycky platné pravidlo zní: vyber si svou cestu a neuhýbej z ní, dokud nedojdeš až na její konec; teprve tam ji můžeš opustit.

-> viz YS 1.32 a YS 1.39