SVÁDHJÁJA 101: nebojte se starých textů!

Praktikujete jógu, máte pocit, že následujete učení Pataňdžaliho a přitom se vyhýbáte starým textům? Potom jednáte v přímém rozporu s Jógasútrami. Jednou z jejich klíčových praktických metod je totiž svádhjája (sva - vlastní + adhjája - studium, čtení, učení) - někdy vykládána také jako recitace Véd (což je v kontextu Pataňdžaliho odmítání védské rigidity výklad poněkud kontroverzní), představuje především nutnost studia textů dřívějších osvícených učitelů, praktikujících a dosažitelů, kteří prošli před námi celou cestu, na jejímž začátku sami stojíme.

Základem studia jsou pro nás samozřejmě samotné Jógasútry. Pataňdžali (a jeho komentátoři) odkazují ale především k dalším textům tzv. mókša tradice, tedy těch směrů indické (a dnes už i mimoindické) spirituality, které mají za cíl mókšu - osvícení, probuzení, poznání, osvobození, nirvánu, kaivalju.

Je to právě studium textů, které nás neustále vrací k živému zdroji jógové praxe, nenechává nás utrnout na úrovni, na níž se už cítíme pohodlně, a vede nás dál, pryč z komfortní zóny, inspiruje, klade nové otázky, nutí k hlubšímu promýšlení. 

Mezi základní texty, v nichž lze hledat inspiraci, patří třeba dobře známá Bhagavadgítá, upanišady nebo třeba buddhistické nikáje a pro nás i čtyři křesťanská evangelia, díla Františka Drtikola a Eduarda Tomáše nebo C. G. Junga a Stanislava Groffa. To už ale předbíháme.

Vraťme se ještě jednou ke zdrojům starším, historicky ale přeci jen pocházejícím až z doby PO Pataňdžaliho Jógasútrách. Jde o tradici takzvaně hathajógovou, tradici, která právě dnes představuje primární oblast zájmu světového akademického studia jógy (http://hyp.soas.ac.uk/).

Hathajógové texty (jako je v překladech Šiva a Ghéranda Samhitá nebo Hathajógapradípiká) je dobré číst, ale současně si uvědomit, že nejsou pro naši praxi závazné. Kolik takových textů máme k dispozici? 5? 10? Víc určitě ne. Kolik dalších podobných textů koluje nepřeložených, nebo dokonce nevydaných? Stovky, možná i tisíce. A další leží a hnijí v indických archivech.

Kdysi byl v každé indické vesnici sádhu, svatý muž, asketický praktikující, který obvykle (vládl-li písmem) sám pro sebe a své nejbližší žáky sepsal více či méně jasný a kvalitní návod k praxi. Texty, které čteme, a považujeme za důležité, jsou jen zlomkem z celého spektra všech možných paddhati-granth, praktických rukovětí. Nemají a nesmí nahradit učitele. Naopak vždycky sloužily jen jako poklady a připomínky k tomu nejdůležitějšímu - ústnímu podání gurua, jako podpora parampary, osobnímu předávání učení z učitele na žáka.

To nejdůležitější napsané nenajdeme. A to, co najdeme a můžeme si přečíst? S tím si není třeba příliš lámat hlavu. Inspirace je důležitá, má ale vést k vytvoření vlastního zdravého kritického náhledu, ne ke slepému následování nesrozumitelných příkazů.

Studium textů by tedy mělo být vedeno s otevřeným, nesektářským přístupem, jasným zapojením zdravého rozumu a neustálým srovnáváním jednotlivých materiálů s ostatními zdroji i vlastním praktickým pochopením a radami učitele nebo učitelů. 

Svádhjáju je třeba brát vážně - pokud se jí ale věnujeme bez dozoru rádce a průvodce, musíme si dát dobrý pozor, aby nás nedovedla ke zmatku, rozpolcenosti a nejistotě. To by totiž bylo pravým opakem jejího účelu. Svobodně praktikovat jógu u nás na Západě, studovat posvátné texty, setkávat se s učiteli - to všechno je privilegium, které nemá v historii obdoby. Využijte toho.

Čtěte, ptejte se, inspirujte se. A nenechte se ničím svazovat.