PARAMPARÁ aneb Proč i ty potřebuješ učitele

Důležitá tradice je ta, která je živá. 

Nevybírejte si tradici, ale učitele. Můžete číst kvanta knih, dívat se na videa, vytvořit si jakous takous vlastní praxi, splácanou z toho, co jste napůl pochopili a co si myslíte, že jste pochopili, ale dříve nebo později přijde chvíle, kdy vám to přestane stačit. Když se prvotní, začátečnický entuziasmus vyčerpá, budete potřebovat živou bytost z masa a kostí, se kterou budete moct mluvit a která vás už nebude inspirovat tím, co učí, ale jak žije. Že žije.

Jestli je ve vsi dobrý kněz, potom je pro vás důležitější, než učitel jógy na druhém konci světa. Pokud máte ve městě buddhistickou meditační skupinu, potom je meditace s ní každý týden důležitější, než tantrický guru v Kašmíru. Pokud někdo učí vedle v ulici jógu, potom je pro vás důležitější, než Bible. 

(Simoul Alva)

Parampará (doslova pokračování, předání, nepřerušená řada, linie) není žádná magie a už vůbec ne snaha o nějakou inkluzivitu. Podobně jako tantrické zasvěcení, díkša nebo křest nemá představovat překážku, ale nabídku otevření se autenticitě. 

Zvednout zadek od videa a vydat se za učitelem (i kdyby měl sídlit ve vedlejším baráku) není vždycky jednoduché. Ale máme-li zachovat alespoň minimální autenticitu jakéhokoliv učení, je třeba slyšet ho z úst živých lidí, kteří se ho sami od živých lidí naučili. Jinak se v nás pokora, vděčnost a inspirace nikdy neprobudí a časem ustrneme ve vlastní, směšně a neoprávněně povýšené bublině vlastní výjimečnosti. 

Óm guravé namaha!