Kdo je ÍŠVARA?

Je Bůh. Slovo. Tři písmena. Představa - vždycky falešná. A pak je B-h - nevyslovitelný, nepopsatelný ne kvůli vzdálenosti a cizosti, kterou vůči němu pociťujeme, ale proto, že leží zcela mimo kompetenci jazyka. Je to B-h zkušenosti, prožitku a (z pohledu logiky a zaměřenosti k cíli a výsledkům) B-h paradoxu, prázdnoty a kroku do neznáma, do nezajištěného prostoru.

Když na chvíli pomineme roli íšvary (doslova Pán, Vládce, Ten-který-vládne-mocí, YS I.24), pracuje klasická jóga především s principem karmy, se zákonem akce a reakce, specifikem projeveného světa hmoty, v němž platí, že "co zaseješ, to sklidíš" (dozrání karmy, vipáka - YS II.13). Jóga je tak hlavně cestou osobního úsilí. Není to cesta víry, zjevení, transcendentální pomoci a spolehnutí (i když i to ji, jak zjistíme později, může z velké části spoluutvářet). Jóga zkoumá potenciál lidského těla, energie a mysli, představuje konkrétní techniky, jimiž lze tyto tři aspekty naší bytosti formovat a skrze toto formování nás uvádí do stavu, v němž se nám otevře jasný pohled na to, o co doopravdy jde: v technickém jazyce jógy má to podstatné název puruša. Někdy se to slovo překládá jako "duše", "Já", "esence", "podstata" - a vlastně na konkrétním termínu nezáleží. Důležité je jedině to, že osvobození (kaivalja) puruši, a ne našeho těla, energie nebo mysli, představuje skutečný cíl celé jógy. Podle Pataňdžaliho Jógasúter lze k němu dospět vlastní silou, tak, že si zcela podmaníme vlastní neprospěšné tendence, nahradíme je prospěšnými a nakonec se zcela vzdáme i připoutanosti k nim. (YS I.51) Mohlo by se tak zdát (a mnoho západních, ateistických vykladačů tento výklad podporuje), že přítomnost Boha (zvaného íšvara) je v celé józe jaksi navíc, zbytečně, možná dokonce omylem. 

(Tian Zhuochen - Ishvara)

Ale je to vážně celá jóga, nebo jen naše vlastní interpretace, která chce přehlížet bez debat teistické aspekty a celkové zaměření Jógasúter? Pokud si nedokážeme uvědomit, že jóga ve své nejvyšší formě není o osobním úsilí, že se ho ideálně zcela vzdává ve prospěch toho, kdo je mimo úsilí (YS II.45), potom nám unikne ta nejdůležitější zpráva Pataňdžaliho spisu. 

Vztah k íšvarovi je v józe tak trochu tím, čemu vaišnavové říkají "kaivalja káma bhakti" - oddanost Bohu, ovlivňovaná ovšem stále touhou po vysvobození, osvícení, dosažení; kritika od teistických systémů (kde bývá realizace vlastního Já přinejlepším sekundárním produktem víry) spočívá primárně v tvrzení, že jóga využívá íšvaru k tomu, aby se dříve dostala ke svému cíli, že se zde nejedná o lásku a oddanost Bohu, ale o do značné míry vypočítavou službu, za kterou je očekávána odměna. Taková kritika je ovšem adekvátní jen do té doby, dokud člověk skutečně vidí Boha-íšvaru jako cosi neosobního, jako demiurga, který uděluje plusové body za dobré skutky a poctivou praxi. Jakmile se mu ale zcela odevzdáme (íšvara-pranidhána), dostaneme rázem všechno, o co jsme kdy celou jógou mohli usilovat: tedy samádhi (YS II.45).

Co je koneckonců cílem celé aštánga jógy? Podle některých komentátorů kultivace takového stavu mysli, který umožní úplnou oddanost íšvarovi - Bohu. V takovém pojetí není potom íšvara-pranidhána jen jednou z nijam (YS II.32), nějakým etickým nařízením nebo způsobem očišťování (YS II.1), ale samotným vrcholem celé jógy.

Samozřejmě, že prvotním smyslem jógové praxe zůstává naplnění vlastního potenciálu a rozpoznání Já, duše, nejvnitřnějšího obsahu naší bytosti - individuálního puruši. Pokud je ale puruša jen jiskrou, která vysršela z všeprostupujícího ohně íšvary (zvláštního, višéša puruši - YS I.24), není lepší, snazší a logičtější zaměřit se rovnou přímo na něj, na samotný zdroj veškeré možnosti existence duše-puruši?
To je otázka, očividně příliš a zbytečně teoretická, kterou jóga nemá zájem zodpovídat. Kdo může říct, že uskutečněním vlastního Já současně plně nepoznáváme B-ha? Kdo by si troufl tvrdit, že poznáním B-ha přicházíme o možnost naplnění vlastního potenciálu? Válka o přednost té které představy je žabomyší. Nakonec zůstává pravdou jedině to, že bez jógy, tedy bez úsilí, bez praxe, je každá metafyzikální hypotéza úplně stejně prázdná, matoucí a zbytečná.
B-h není ani modrý jógí usazený na Kailásu, ani starý kmet s kružítkem na obláčku. B-h je prožitek a způsob bytí. S B-hem a v B-hu buď jsme, nebo nejsme: teoretizovat o tom, kdo je On (natož jak vypadá - jako by čistý prožitek vůbec mohl mít nějakou podobu) nám ho nepřiblíží ani o píď. Íšvara není "bůh mezi bohy", není to Šiva vedle Višnua nebo Ganéši. Je to ten B-h; Vjása, první a hlavní komentátor Jógasúter, to říká jasně:

 "Ten, jehož Panování (aišvarja - z toho: íšvara) není podmíněno nikým jemu rovným ani někým, kdo by jej převyšoval, jedině Ten je Pán (íšvara) a zvláštní oduševnělá bytost (puruša višéša - YS I.24)."

Nechápejme ale Vjásu špatně: íšvara není bytost, tak jako jsme bytostmi my, ale bytnost, samotný princip bytí (to je i doslovný překlad známého sanskrtského termínu sattva).

B-h je jeden. Bohů je mnoho. Celé slavné biblické "Bůh je jen jeden" (Deu 6,4), zní v původním hebrejském Písmu ve skutečnosti "Bůh je echad": hebrejské echad přitom znamená sjednocuji, přivádím dohromady, tedy - vytvářím a umožňuji vztah. To, jestli budeme s Bohem (ať už si za něj dosadíme cokoliv: peníze, internet, televizi, sex, auta, jídlo, vzdělání, děti...) nebo s B-hem, je zásadní otázkou na pozadí veškeré naší činnosti ve světě a rozhodnutím, za které neseme každý plnou odpovědnost. Íšvara není představou Boha, ale B-hem uskutečnění a přímé zkušenosti (pratjakši - YS I.7).

Jóga nás učí, jak správně rozpoznat, zkrotit a utišit naši mysl. 

Za myslí už není nic - jen láska.
Láska, která má jméno.

Íšvara.