CO JE TAM, KDE UŽ NIC NENÍ?

Jak vypadá asampradžňáta samádhi? (YS I.51) Jak vypadá místo, kde jóga (ovládnutí těla, dechu a mysli) roztíná samjógu (ztotožňování puruši a prakriti) a stává se vijógou (žitím v uskutečnění vztahu, který je zřetelně dualistický)? Co nachází jógí, který dospěl až na hranici úsilí, až tam, kde jeho vytrénované niródha-samskáry automaticky potlačují a rozpouští jakékoliv tendence k zahušťování myšlenkových vzorců, až nakonec pohltí i sebe samé? "Shledává, že je ovládán tím, čeho se chtěl zmocnit," píše Pierre Teilhard de Chardin. Je nasát, vcucnut do výpustky nezvratitelné přitažlivé síly duše, ducha, puruši, íšvary, pohlcen jejich energií, rozmělněn, rozpuštěn, znegován. Nejjemnější část jeho já, buddhi, intelekt, to poslední z našeho projeveného bytí, co ještě vůbec vládne schopností poznávat a chápat, je odstřiženo, přehrazeno a učiněno nefunkčním: jako by po dlouhých hodinách ponoření do počítačové hry najednou vypadla elektřina a my si ve zlomku vteřiny uvědomili, že nejsme hrdinou hry, za něhož jsme se celou dobu pokládali, ale tím, kdo touto postavou hrál, kdo byl svědkem odvíjení hry, všech úspěchů i pádů. Tak také puruša rozkrývá sám sebe, když je usilovnou praxí, abhjásou, nakonec přestřižen přívodní drát kosmické hry (lílá) prakriti. 

Proč hráč hraje hru? Z nadbytku. Má jídlo, pití i střechu nad hlavou a chce se zabavit. Proto tvoří svůj 3D virtuální svět, do nějž se brzy noří tak, že zapomíná, že sám není postavou hry, ale hráčem. Podobně se i puruša nechává oslnit leskem prakriti, se kterým neměl nic společného tak, jako já nemám nic společného se hrou, kterou jsem se rozhodl hrát: jsem na ní nezávislý, svobodný od dějů, které se v ní odehrávají, ať jsou sebedramatičtější, jsem dokonce jejím pánem (íšvara - vládce, pán), protože jenom já jí mohu propůjčit energii ke spuštění, jedině já se rozhodnu, kdy ji vypnout. 

Uvědomění nezávislosti (kaivalji) je uvědoměním svobodného puruši. Skončím ale s hraním jen proto, že si uvědomím vlastní tělo, myšlenky, svou ontologickou rozdílnost od postavy na monitoru počítače? Vůbec ne! Nezávislost, kterou jsem jasně poznal, mi totiž umožní vychutnávat si hru beze strachu a očekávání, bez zbytečné připoutanosti nebo obav o to, co bude, až uplyne další herní den (YS IV.18). 

Kaivalja puruši se projevuje jako neustálé radostné noření do hry prakriti (Krišnova lílá, kosmická hra, do které se pouští z čiré radosti a přebytku kapacity).

Pokud má ale realizovaný, sebe-vědomý, sebeuvedoměný puruša takový přebytek, že jej musí projevovat neustálým sebeprojektováním do hry prakriti, potom se i tahle transformace přebytečné energie stává jistým druhem nutnosti. To je ten pravý a jediný "důvod" koexistence puruši a prakriti a jediná možná apologetika smyslu existence projeveného světa (který by, zcela odlišný od puruši, byl jinak přinejlepším pouhým přítěžkem úplného všehomírného osvícení).

Proč puruša neustále vstupuje do prakriti a proč (jak zní ta vůbec nejbazálnější, ale nejdůležitější filosofická a teologická otázka) vlastně vůbec existuje spíš něco, než nic?

Zeptejte se kohokoliv, kdo kdy hrál nějakou počítačovou hru, proč mu stálo vůbec za to zapnout počítač. Dost možná dostanete odpověď, s níž si marně lámali hlavu zástupy filosofů, kteří nikdy nepoznali odpoutanou a uvolněnou radost, kterou ponoření do hry přináší.

Life's game. Play it.