"CO JE PRAVDA?"

„Co je pravda?“ ptá se Pilát Pontský posměšně a trochu zklamaně zatčeného Ješua, jako by pro takovou kategorii ve světě každodenního života už nezbývalo vůbec žádné místo. (Jan 18, 38)

Co je pravda?

(Flammarionův dřevoryt)

Pravda je ἀλήθεια, alétheia, a-létheia, "vy-léthění", vynoření z řeky Léthe, z řeky zapomnění. Je to nahlédnutí za oponu, rozpomenutí se. Na co jsme zapomněli a na co je třeba se rozpomínat? Na to, kým doopravdy jsme. Ṛta, pravda. To je to pověstné samádhi: vynoření z řeky světa, prakriti, v níž se topíme, aniž bychom o tom věděli, vykouknutí nad hladinu do prostoru, v němž jsme celou dobu ve skutečnosti spočívali, do prostoru puruši. Není to ještě konec cesty, stále je tu někdo, kdo hledí, a něco, co ten někdo vidí. Ale přeci jen je to už začátek cesty. Puruša ještě není v naší mysli tak úplně svobodný - právě proto, že si ho uvědomujeme, ho omezujeme, diskriminujeme, vtěsnáváme do další škatulky, i když je to škatulka pokročilá, meditativní, škatulka sampradžňáta samádhi (YS I.17, I.41-I.50), které skrze poznání jednoho poznává všechno. A to "všechno je právě" ṛta, to neměnné, o čem praxí jógy získáváme ponětí, co se nám začíná ukazovat, to je pradžňá, moudrost, která se týká toho nejpodstatnějšího, ṛta, toho, jak se věci mají, a tedy toho, kdo je za věcmi. Toho, čemu pro nedostatek vhodnějších termínů říkáme Bůh. Ne Bůh křesťanů, Indů, židů nebo muslimů, ne něčí Bůh, ale Bůh sama sebe, Bůh pravdy, Bůh, který se ukazuje jako ṛta v alétheji, jako to, co je již-vždycky-předem nad hladinou, co je před naším poznáním a co je i za ním, ne džňána, ne už poznání a chápání, ale vi-džňána, super-cognice, nad-poznání.
Vztah pozorovatele a pozorovaného pomalu mizí, už není co ani proč poznávat, je zde všechno, co bylo od počátku, s námi i bez nás: teď se toho ale stáváme součástí, doslova se podílíme na pravdě. Jenže kdo 'my'?
"Jsem tam, odkud se slova vracejí," říká Krišna v Bhagavadgítě. Cokoliv, co můžeme pojmenovat, není pravda, kterou hledáme. "Alétheia" není pravda, ale vynoření-k-pravdě. Ṛta není ta pravda, ale způsob, jakým se projevuje, řád a "takovost", autentičnost kosmu.
Latinsky sapientia, moudrost, z kořene sapere - vychutnávat. To není světská vědomost něčeho, ale en- či extatické pití a ochutnávání reality. Skutečnou, aktuální pravdu musí pro sebe a za sebe najít každý sám. "Nemůžu vám předat ani kousíček ze své nirvány," říká Buddha Šákjamuni svým prvním žákům. Pravdu musíme zažít, prožít, uskutečnit sami na sobě a v sobě. Nikdo nás nedokáže vytrhnout z řeky Léthe. Uslyšíme vzdálené volání z břehů, tlumené hučením vody, volání učitelů, zřeců, probuzených - ale samotný čin, vzdání se vnořenosti a zakořenění do světa, a vynoření nad hladinu - ten už musíme vykonat sami.